Medvídek Pú
Vše začalo v roce 1921, kdy malý Christopher Robin Milne dostal k narozeninám plyšového medvídka jménem Edward. Během několika let se jeho sbírka rozrostla o další plyšové hračky, mezi které patřil oslík, klokan, prasátko a pruhovaný tygr. Když byly Christopherovi 4 roky, vyrazil se svými rodiči na návštěvu londýnské zoo a zde se spřátelil s kanadským černým medvědem jménem Winnnie (zkratka jeho rodného města Winnipeg). Jejich vzájemný vztah inspiroval Christopherova slavného otce, scénáristu a žurnalistu A. A. Milnea, k vytvoření nezapomenutelných postaviček a napsání několika nádherných příběhů a knížek, které vznikly na popud jeho ženy Daphne.
První příběh o Medvídkovi Pú byl otištěn v London Evening News 24. prosince 1925. Měl všeříkající nadpis Příběh, ve kterém se seznámíme s Medvídkem Pú a včelami; a vypravování začíná a dočkal se takové popularity, že byl hned druhý den odvyprávěn v rádiovém vysílání BBC.
Milne, který se narodil roku 1882 a zemřel v roce 1956, byl jedním z nejúspěšnějších anglických dramatiků. Po mnoho let také psal humorné články do Punch Magazine, kde byl po 8 let pomocným editorem. Původní příběhy o Medvídkovi Pú psal Milne zejména pro své vlastní potěšení. Stejně jako v případě tvorby JM Barrieho a Lewise Carrolla měl na jejich vzniku velký podíl také jeho syn.
V letech 1926-1928 napsal Milne knihy Winnie-The-Pooh a The House at Pooh Corner (u nás vyšly souhrnně jako Medvídek Pú), které doprovázely nádherné ilustrace E. H. Sheparda. Stejná autorská dvojice stála také u vzniku dvou dalších knih s Medvídkem Pú - When We Were Very Young (1924) a Now We Are Six (1927).
Postavu tygra Milne údajně nezaložil na plyšové postavičce, ale na černém kokršpanělovi jménem Chum. Chum byl velmi čilý a neustále po něčem skákal, díky čemuž svým majitelům způsoboval četné nesnáze. Tygr se poprvé objevil na scéně v roce 1928 a vystupoval v pouhých třech z celkem dvaceti příběhů o Medvídkovi Pú.
Opravdový Christopher Robin (Kryštůfek Robin) zemřel 20. dubna 1996. Během několika posledních let svého života aktivně usiloval o záchranu lesů v okolí místa, kde vyrůstal. Právě toto prostředí bylo jeho otci při psaní knížek o Púovi velikou inspirací.
Walt Disney zakoupil práva na knihy o Púovi v roce 1961. První krátký film, Winnie the Pooh and the Honey Tree, spatřil světlo světa o pět let později. Druhý (Winnie the Pooh and the Blustery Day) pak následoval v roce 1968 a získal Oscara v kategorii Nejlepší krátký animovaný film. Po šesti letech se vrátil Pú na velké plátno s filmem Winnie the Pooh and Tigger, Too a získal další nominaci na Oscara. V roce 1977 pak vyšel celovečerní film The Many Adventures of Winnie the Pooh, který byl kompilací původních tří krátkých příběhů, doplněnou o několik scén, které příběhy spojovaly dohromady. Čtvrtý krátký film byl pojmenován Winnie the Pooh and a Day for Eeyore a měl premiéru v roce 1983. Tygrův příběh se pak objevil v kinech v srpnu 2000 a o přesně o tři roky později jsme mohli na stříbrném plátně vidět další animovaný film ze Stokorcového lesa Prasátko a jeho velký příběh.
____________________________________________________________________________________
Příběhy kamarádů ze Stokorcového lesa mají u mnoha malých i velkých svoje čestné místo na nočním stolku. Laskavý humor, neustálá připravenost všech zúčastněných zažít něco mimořádného, zdánlivě naivní rozumování o obyčejných věcech končící často bláznivými vývody, které jsou okamžitě realizovány – co lepšího si lze ve světě plném šedi a monotónnosti přát.
Celý den něco řešíte, očekávají se od vás výkony, ale večer si otevřete Medvídka Pú. Zrovna jde včelám na med. Med, to je totiž alfa a omega medvědího života. Jenže úl je vysoko na stromě. Nu dobrá – použije se balónek. Jenže jakou má mít barvu? Medvídek Pú si dal hlavu do pracek a dlouho se rozmýšlel. „To máš tak,“ řekl Kryštůfkovi Robinovi. „Když jdeš s balónkem pro med, hlavní věc je, aby o tom včely nevěděly. Když tam půjdeš se zeleným balónkem, mohou si myslet, že je to kus stromu, a nevšimnou si tě, a když půjdeš s modrým, mohou si myslet, že je to kus oblohy, a taky si tě nevšimnou – jde jen o to, čemu spíš uvěří?“ „A nezpozorují tě pod tím balónkem?“ zeptal se Kryštůfek. „Možná, že ano, a možná taky, že ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ve včelách se jeden nevyzná.“ Chvíli přemýšlel a potom řekl: „Pokusím se, abych vypadal jako černý mráček. Tím je ošálím.“ „To si tedy vezmi radši modrý balónek,“ povídá Kryštůfek. A tak se to rozhodlo.
Medvídek Pú je stále dobře naložený tvor, kamarád každým coulem. Dobrodružství je jeho druhá přirozenost, a je-li na konci snažení něco malého k snědku, tím lépe. Do jeho myšlenkového světa ale není snadné jen tak vstoupit. Nepřipravenému se dokonce může zdát, že plácá nesmysly. Umění obrátit zaběhané vnímání věcí na hlavu je totiž Medvědova největší přednost. Odtud čerpá celá kniha svoji poezii a shovívavý a něžný smysl pro humor.
I Prasátko, malé zvířátko, dokáže ledacos zamotat a nadchnout se, až kvičí. Když ale začíná jít do tuhého, velmi často si vzpomene, že vlastně musí nutně domů. Jako třeba když spolu s Púem stopují dravé Kolčavice a Kolasice. Jak stop přibývá, Prasátko se začíná ošívat, až to z něj najednou vypadne: „Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.“ „Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,“ řekl Pú. „To se nedá dělat odpoledne,“ řeklo rychle Prasátko. „Je to taková naprosto dopolední věc.“
A co teprve sarkastický a ironický osel Ijáček. Typický škarohlíd, pesimista každým coulem, který nechápe, proč by se zrovna jemu mělo dařit dobře. Jeho vrcholné monology se tak dobře hodí na lecjaké životní situace. Například když se mu uprostřed zimy ztratí dům, vysvětluje Ijáček Kryštůfkovi Robinovi: „Zmizel můj dům. Aspoň jsem si myslel že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům. Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš--li, co myslím – aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.“
Knihy Medvídek Pú a Zátiší Medvídka Pú vyšly v Anglii v letech 1926 až 1928. Jejich autorovi vzaly jeho literární minulost i budoucnost. Ať napsal před Púem nebo po něm cokoliv (nakladatelství Volvox Globator připravuje na příští rok jeho román Dva lidé), měl zkrátka smůlu. Stal se spisovatelem pro děti.
Zato z Púa se stal kultovní hrdina. V New Yorku dokonce existuje vydavatelství, které vydává knížky inspirované púovstvím. V loňském roce jich už bylo 127. Pú má samozřejmě i svoji internetovou stránku a fankluby po celém světě. V nich se lidé přou, zda je Pú sympatičtější než Ijáček nebo jestli není nejlepší ze všech Prasátko.
Jisté ale je, že nastavovaná kaše není žádná top kvalita. Knihy jako Pú a Tao, Prasátko a Tao (pravda, dialogy mezi Púem a jeho přáteli někdy připomínájí techniky východních náboženství a mohly by se klidně objevit ve sborníku koanů nebo být vloženy do úst starému Lao-c’, Pú a management, Pú a řešení problémů, Pú a filosofové totiž nestojí za nic. Co bylo p(ú)vodně lehké, je násilné. Co nepoučovalo, snaží se najednou přesvědčovat. Škoda, že se Pú nemůže bránit.
V Československu Medvídek Pú poprvé vyšel v roce 1965 v geniálním překladu Hany Skoumalové. To, že je Medvídek Pú knížka, která mnohem silněji vyzní při četbě nahlas, podtrhl skvělý nápad Jana Jiráně z divadla Ypsilon – nechat načíst obě knihy hereckým kolegou Markem Ebenem. Výsledkem se stala asi nejlepší porevoluční nahrávka mluveného slova u nás.
